2. Kořeny

Vraťme se pro začátek do období konce druhé světové války. Autor projektu evropské integrace Jean Monnet popisuje ve svých memoárech a v dopisech záměry a úmysly[1].

V návrhu se podle vlastních slov pokoušel řešit vztah mezi Francií a Německem. Jinak řečeno, připustil, že evropský kontinent má dva hlavní problémy – právě tyto dva státy a jejich vztah. Někteří politikové si jeho iniciativu vyložili tak, že smyslem integrace má být stav, ve kterém nehrozí, že by Německo či Francie či oba tyto státy společně usilovaly o ovládnutí evropského kontinentu[2]. Evropská historie založená na principu rovnováhy[3] ukazuje, že mocenská spolupráce těchto dvou států vede nevyhnutelně k tomu, že si podmaní celý kontinent. Předpokládalo se, že smyslem spolupráce je vytvořit protiváhu spolupráci i animozitě těchto dvou států.

Postupně se ovšem ukázalo, že evropská integrace nefunguje tak, jak se plánovalo, že by společenství menších států vyvažovalo Německo a Francii. Lisabonská smlouva nakonec postavení těchto dvou států dokonce posílila takovým způsobem, že se rovnováha vychýlila v neprospěch menších států, a na původní myšlenku již nelze ani v nejmenším spoléhat. Vedle formálních pravidel pro rozhodování a hlasování, která v praxi nahrazuje mlčící souhlas malých států, se konají bilaterální neoficiální konzultace a dohody právě obou zmíněných států, takže na skutečném jednání je často již jen předloženo řešení, se kterým mají ostatní souhlasit. Nutno říci, že zejména Češi jsou hodně citliví na situace, kdy se jedná ‚o nás bez nás‘. Završením tohoto neblahého vývoje byl pravděpodobně výrok francouzského prezidenta Jacquese Chiraca z roku 2003, kdy středoevropským státům vzkázal: „Promeškali jste dobrou příležitost mlčet.“ Nešlo o náhodný nepovedený výrok, se stejným přístupem ke střední Evropě jsme se setkali nesčíslněkrát při různých jednáních a na konferencích. Mnohokrát zažíváme neochotu vůbec naslouchat logickým argumentům. Příkladem z poslední doby může být logický argument států V4, že přerozdělování migrantů nebude fungovat a že je nutné zajistit skutečnou ochranu hranic. Protože ale Středoevropané nemohou mít přesnější názor, než velké státy, nebere se na ně ohled. Přitom férová konkurence myšlenek by byla pro spolupráci mnohem výhodnější.

Pro mnohé politiky v Evropské unii je střední Evropa stále neplnoprávným partnerem, kterého není nutno brát vážně, v podstatě jsou pro ně Středo- a Východoevropané něco jako Ossis pro západní Němce (neboli Wessis)[4]. Evropská unie není založena na rovnoprávnosti, ačkoli to Lisabonská smlouva požaduje[5].

Někteří čeští politikové argumentují tím, že potřebujeme být v Unii, abychom seděli u toho správného jednacího stolu a abychom mohli ovlivňovat rozhodování. Zatímco kdysi jsme měli ambice podílet se na společném rozhodování podle dohodnutých pravidel, nyní už mluvíme jen o tom, abychom směli sedět u stolu, kde jiní rozhodují. Leckdy jsme rádi, když se dozvíme z médií, co si Německo s Francií dohodly.

Pokud se faktické rozhodování odehrává předem u jiného stolu, pokud nakonec máme mlčky souhlasit a dokonce se vlastně ani nehlasuje, jak jsme nedávno slyšeli, pak u takového jednacího stolu sedět nepotřebujeme.

Jak podle Monneta měla sjednocená Evropa fungovat? Podstatu projektu, svůj záměr, Monnet opakovaně při různých příležitostech popsal. Zjednodušeně řečeno: sebrat moc politikům a dát ji úředníkům. Vytvořit administrativní systém, který bude fungovat na principu nepolitické politiky, ve kterém budou úředníci disponovat mocí, na kterou nebudou mít občané téměř žádný vliv. Monnet měl hlubokou nedůvěru k tradiční liberální demokracii a k tradiční filosoficky založené politice. Vycházel ze zkušenosti, že ve volbách může zvítězit diktátor, že voliči mohou volit špatně, náhodně a pod vlivem okamžitých emocí. Částečně byl také inspirován tehdy relativně novým a spíš ještě neznámým systémem sovětů, který zavedli bolševici v Rusku. Dospěl k názoru, že osvícení úředníci vědí, co je pro občany dobré[6]. Vycházel z představy, že úředníci mohou regulovat a plánovat výrobu i spotřebu ke všeobecnému prospěchu. Uvědomoval si však, že politikové mu moc dobrovolně nepředají, a proto navrhoval odebírat jim moc ‚salámovou metodou‘. Pro začátek navrhoval odebrat jim produkci uhlí a oceli, odebrat jim pravomoci týkající se vnitřního trhu a postupovat dále až k převzetí celého zahraničního obchodu a jako poslední navrhoval odebrat politikům vliv na vojenskou obranu. Monnet měl hlubokou skepsi k fungování demokratického uspořádání státu, věřil, že úředníci jsou moudřejší než politikové a občané, vycházel z faktu, že politikové se střídají, zatímco úředníci[7] mohou zůstat na svém místě po celý život[8]. Součástí jeho představy bylo i to, že vysocí úředníci jsou neodvolatelní a mají absolutní imunitu proti jakémukoliv stíhání.

Jean Monnet často varoval, aby se nikdy nedopustilo uvažování o alternativě k modelu evropské integrace, jak ji navrhnul. Byl si vědom toho, že při srovnání s jakoukoli alternativní představou o spolupráci evropských států by se stal jeho úmyslný demokratický deficit zřejmým a byl by to konec jeho projektu.

Evropská unie bývá označována jako útvar ‚sui generis‘, který se vymyká běžným ústavněprávním a politickým kategoriím. Jinak řečeno, jde o neověřený experiment[9], ačkoliv ústavní právo a teorie federalismu jasně popisují, jak musí vypadat dlouhodobě stabilní systém. Někdy se Unie popisuje jako ‚supranacionální systém s vlastní institucionální autonomií‘[10]. Přitom jak ústavní právo, tak teorie federalismu vychází z historických zkušeností, podle kterých opravdu neexistuje žádná jiná stabilní alternativa. Evropská unie se nikdy nemůže proměnit na demokraticky fungující instituci.

 

Za zmínku asi stojí, že ve stejné době jako Monnet navrhoval Winston Churchill vytvoření Spojených evropských národů na základech transparentní teorie federalismu.

[1]                      Viz http://www.payne.cz/WP15/smes-orwella-s-kafkou/

[2]                      Velké státy rychle pochopily, že se jim v Evropské unii otevírá možnost ovládnout ty malé, aniž by musely používat násilí.

[3]                      Zajímavé je srovnání tradice evropských mezinárodních vztahů s principy rovnováhy ústavních mocí.

[4]                      Viz http://zpravy.idnes.cz/ossi-minus-puvod-z-byvale-ndr-je-v-nemecku-stale-handicapem-pau-/zahranicni.aspx?c=A100524_102503_zahranicni_aha

[5]              Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy.“ V praxi toto deklaratorní ustanovení nikdo nevymáhá.

[6]           Realistický pohled na to, jak funguje vztah úředníků a politiků, kontrastující s Monnetovou představou, vykreslili autoři Jonathan Lynn a Antony Jay v seriálu Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére.

[7]                      Ve skutečnosti právě ty úředníky, o které jde, nikdo nezná. Exekutivně administrativní mašinerie má podobu generálních ředitelství, v jejichž čele stojí jmenovaný a v podstatě neodvolatelný generální ředitel. Komisař se svým kabinetem je do značné míry od této administrativy izolován, může pilně pracovat, na čem chce, ale ve skutečnosti nemusí mít vůbec žádný vliv na to, co se v Evropské unii děje.

[8]                      Ponechme stranou osobní ambice a zájmy Jeana Monneta a další aspekty jeho motivace, jakkoli by bylo zajímavé a přínosné věnovat jim na jiném místě dostatečný prostor.

[9]                      „Provádíme velký experiment, naplnění opakujícího se snu, který se deset staletí vracel k národům Evropy: vytvořit mezi nimi organizaci, která ukončí války a bude garantovat věčný mír.“ R. Schuman 16. 5. 1949 Štrasburk (We are carrying out a great experiment, the fulfillment of the same recurrent dream that for ten centuries has revisited the peoples of Europe: creating between them an organization putting an end to war and guaranteeing an eternal peace.) To je zoufalé přiznání, že Německo a Francie nedovede ovládnout své vlastní mocenské choutky, a že se proto dříve či později pokusí podmanit si celý kontinent společně. Doplňme aktuálními myšlenkami Emanuela Macrona: „Pomalí nemají právo zdržovat rychlé. Některé státy vyškrtneme z Komise. Navrhuji nové francouzsko-německé partnerství.“

[10]                    Těžko předpokládat, že by se s takto popsaným systémem mohli identifikovat občané kterékoli země.