5. Demokratický deficit

Evropská unie nesplňuje ani v nejmenším kritéria demokratického politického zřízení. Jak se kdysi trefně poznamenávalo, kdyby chtěla EU vstoupit sama do sebe, byla by její přihláška okamžitě zamítnuta právě kvůli absenci demokratické rovnováhy moci. V Bruselu se demokracie jen předstírá.[1] Co dělat?

Nereálná je představa, že demokratický deficit bude odstraněn nějakým pozvolným způsobem, přesouváním kompetencí, upřesňováním formulací, vývojem. Problém je, že vyrůstá generace, která nikdy nezažila nic jiného, je vychována v tom, že demokratický deficit je cosi žertovného, co není třeba brát vážně, o čem se ani nesluší vážně diskutovat. Vyrostla generace, která si zvykla na demokratický deficit, považuje jej za něco samozřejmého a mnohdy dokonce žádoucího.

Demokratický deficit se promítá do vidění světa této generace v podobě návyku, zřetelně okopírovaného od centralizace moci v Evropské komisi, dirigovat a regulovat ostatní. Demokratické zřízení učí občany respektovat různé názory, politiky učí naslouchat názorům voličů, diskutovat s nimi, reagovat na jejich potřeby, odpovídat na jejich dotazy, protože politika, která s občany nekomunikuje, bude dozajista při nejbližších volbách nahrazena jinou politikou, která je občanům bližší. Možnost pokojné výměny celé politické garnitury nenásilnou demokratickou cestou patří k nejzásadnějším požadavkům na demokratické zřízení[2]. Podstatou demokracie je, že vždy existuje alternativa. Demokracie umožňuje nalézat kolektivní rozhodnutí, která snižují napětí.

Naproti tomu generace demokratického deficitu považuje za správné zasahovat druhým do života. Jejich přesvědčením je zásada: ‚víme co je pro vás dobré‘. Tato zásada se prakticky ukazuje na opakovaném referendu, jak k tomu došlo v případě Irska v roce 2009. Tato zásada se uplatňuje také v zákazu Edisonových žárovek, v zákazu výkonných vysavačů a v mnoha dalších euronesmyslech. Tato zásada dělá z občanů hloupoučké bytosti, které se o sebe neumí postarat, a proto jim moudří úředníci musí přikázat, co mají dělat. Mají-li občané jiný názor, je třeba je mocí přinutit, aby akceptovali, co je pro ně dobré.

Porovnejme, jak se během několika málo roků v podstatě celá zeměkoule rozhodla vyměnit staré televize, ve kterých obraz vykresluje svazek elektronů na stínítku, za takzvané ploché televize, ať už LCD, nebo plazmové. Podobně celý svět vyměnil počítačové monitory. Bez regulace, bez příkazů, bez zákazů. Jistě by mělo smysl vysvětlovat, argumentovat, diskutovat o různých žárovkách, o výbojkách, o žárovkách bez žáru. Výsledek by byl podobný, drtivá většina občanů by se ve správné chvíli rozhodla pořídit si úspornější žárovky. Dost možná by se v přechodném období tolik nerozšířily rtuťové výbojky, které nám vnutila Evropská unie, z nichž se šíří po rozbití do dětských pokojů, do bytů, do kanceláří a do přírody ročně tuny jedovatých rtuťových sloučenin.

Ponechme nyní stranou skutečnost, že regulace byla patrně způsobena lobbováním nějaké firmy, která žárovky vyrábí. Možná proto, aby se zabránilo konkurenci firem sídlících na území nových členů EU. Podstatný rozdíl přirozeného vývoje oproti regulaci by byl v tom, že existují místa a situace, kdy je edisonka úspornější a rozumnější. Existují prostory, kde se z nějakých důvodů rozsvěcuje světlo třeba nanejvýš jednou za dva roky. Vyplatí se v takovém případě investice do úsporné žárovky? Vydrží úsporná žárovka, ve které jsou mimo jiné i stárnoucí kondenzátory, nesvítit deset let a potom nastartovat a pět minut fungovat, aby dalších deset let zůstala funkční? Není v takovém případě edisonka, která stála něco kolem deseti korun, úpornějším řešením – zejména z hlediska návratnosti investice a z hlediska dopadu na životní prostředí při výrobě?

Nepatřičné regulace nakonec způsobily, že se výroba žárovek přesunula do Číny, a pak si stěžujeme, že máme s Čínou zápornou bilanci ve vzájemném obchodu.

Mesiášské přesvědčení, že ‚víme, co je pro vás dobré‘ či dokonce ‚my určujeme, co je pro vás dobré, na vás je, abyste s tím souhlasili, ne abyste o tom přemýšleli‘ je protikladem demokratické zkušenosti, že nikdo z nás předem neví, co je dobré, že existuje pluralita pojetí dobra, ale v diskusi, v pokorném hledání a nakonec díky demokratickým rozhodovacím postupům vznikne kompromis, do kterého se přímo promítají názory a přání občanů. Vznikne kompromis, který by nikdo předem nedokázal vymyslet.[3]

Všimněme si, že při volbách do Evropského parlamentu mohou voliči volit, jak chtějí, ale na povahu fungování EU výsledky voleb nemají vůbec žádný vliv. Už vůbec nemůže být řeč o nějaké fungující opozici, která by si s vládními stranami čas od času vyměnila pozice a vrátila by rozhodování do sféry vlivu voličů. Evropská unie je založena na tom, že nesmí existovat alternativa. Byl to od počátku úmysl autora.

Demokratický deficit a pohrdání občany je možné ukázat na opakovaném hlasování v referendu o téže věci[4], pokud hlasování nedopadlo napoprvé tak, jak si někteří politikové přáli. Dánové v roce 1992 v referendu odmítli Maastrichtskou smlouvu, takže aby se odůvodnilo opakované hlasování, přijaly se jisté dodatky ke smlouvě a v roce 1993 se mohlo hlasovat znovu. A hlasování dopadlo tak, jak si politikové přáli. Irové v roce 2001 navzdory průzkumům, které předpovídaly schválení a navzdory podpoře všech hlavních politických stran, podnikatelských svazů, odborů, církví a médií, v referendu odmítli smlouvu z Nice. Irští politikové následujícího roku uspořádali masivní přesvědčovací kampaň zaplacenou z veřejných prostředků a opakované lidové hlasování napodruhé dopadlo v souladu s principem ‚víme, co je pro vás dobré‘: Irové podle přání politiků smlouvu z Nice schválili. V roce 2005 odmítly Francie a Nizozemí Evropskou ústavu. Aby se nemuselo opakovat v obou zemích referendum, byl text přejmenován na Lisabonskou smlouvu (s nepatrnými úpravami) a Francie i Nizozemsko napodruhé text přijaly. V roce 2008 Irové odmítli Lisabonskou smlouvu. Vláda opět investovala miliony eur do propagandistické kampaně a při opakovaném hlasování byla v Irsku Lisabonská smlouva schválena.

Nedemokratická povaha EU, eufemisticky označovaná za demokratický deficit, není jen drobným kosmetickým šrámem či akademickým problémem, je od počátku úmyslně zakotvena do podstaty stávající podoby evropské integrace a nelze ji odstranit. Obrovská koncentrace moci v rukou úředníků bez demokratické kontroly a rovnováhy moci, představuje patrně největší bezpečnostní riziko v současném světě.

[1]                      Petr Mach: rozhovor z 8. 11. 2014.

[2]                     „Dnešní systém rozhodování v Evropské unii je něčím jiným než historií prověřenou a v historii osvědčenou klasickou parlamentní demokracií. V obvyklém parlamentním systému je část podporující vládu a část opoziční, ale to v Evropském parlamentu není. Zde je prosazována alternativa jen jedna, a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoli alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.“

Z projevu prezidenta republiky Václava Klause v Evropském parlamentu 19. 2. 2009

[3]                     Zatímco evropské dějiny spočívají na postupném poznání, že dobro je pluralitní, ačkoli církev i panovníkové se snažili monopolizovat dobro a pravdu, zatímco představa pluralitního dobra se stala základem tržní ekonomiky, Evropská unie byla založena na představě, že nějakým způsobem lze identifikovat to ‚nejlepší‘ dobro a že jakási autorita má právo toto dobro prosazovat. Ovšem nedopovězena zůstává otázka, podle čeho se má to ‚správné‘ dobro poznat, když neexistuje kritérium pro optimalizaci. Čistě matematicky je optimalizace podle většího počtu kritérií u složitějšího systému neproveditelná. Není pochyb, že evropský kontinent je složitý nelineární systém, ve kterém má každý stát a každý občan své zájmy a rizika. Přitom kritérií pro optimalizaci je zpravidla nekonečně mnoho. Již samotný počátek integrace, Společenství uhlí a oceli, bylo založeno na představě, že jakýsi vysoký úřad umí regulovat výrobu lépe, než svobodná a spravedlivá hospodářská soutěž. Zásada, že my vyvolení a osvícení víme, co je pro vás dobré, slouží k prosazování zájmů velkých států vůči malým. Výsledkem tohoto způsobu uvažování je rozhodování ‚o nás bez nás‘ v roce 1938 a nakonec i výrok, že ‚Češi promeškali příležitost mlčet‘. To není náhodné přeřeknutí, to je projev hlubokého přesvědčení a politického uvažování, projev interpretace evropské politické reality. Tradiční evropská politika dospěla k představě pluralitního dobra, čemuž odpovídá pluralitní politický systém založený na spravedlivé a férové soutěži různých alternativních politických programů jako metodou, jak dospět k relativně efektivnímu kolektivnímu rozhodování.

[4]                      V mnoha zemích je zcela logicky zakázáno opakovat bezprostředně za sebou referendum o téže věci, bývá stanovena minimální lhůta například pět let.