4. Jde to i jinak

Bezesporu je možné navrhnout alternativní modely evropské spolupráce, naprosto není pochyb, že spolupráce evropských států je žádoucí a užitečná. Ovšem všechny alternativy je možné podle teorie federalismu rozdělit do dvou skupin. Jde o to, zda je suverenita federace zčásti svěřována do působnosti členů federace, tedy obrazně řečeno směrem dolů, nebo zda spolupracující členové konfederace část své suverenity svěřují do působnosti vyšší autority směrem nahoru. Ačkoli to může na první pohled vypadat jako nepodstatný detail, jde o zcela zásadní rozdíl. Neexistuje možnost, jak nenápadně změnit jednu podobu na druhou. Někdy se tomu říká ‚kompetenční kompetence’. O tom, že neexistuje žádná třetí cesta, jsme se přesvědčili v případě rozdělení Československa. Jiným přesvědčivým dokladem, že se nejedná o nějakou drobnost, může být válka federalistů a konfederalistů v USA v roce 1860.

Evropská unie se nachází ve slepé uličce – není možné posunout se směrem k federálnímu uspořádání, ale také se politikům nechce přiznat, že se vydali po chybné cestě, nechce se jim pokračovat formou mezivládní spolupráce. Z čistě technicko-právního hlediska vše, co EU nyní vykonává, by bylo možné vykonávat jak v konfederativním, tak ve federativním modelu. Pouhé setrvávání v bezvýchodné situaci, kdy si EU přisvojila mnohem více pravomocí, než by bylo nutné, než je vhodné a než je efektivní, musí zákonitě vyústit do stavu podobného zahnívání – do bezradnosti v politickém, hospodářském i čistě společenském smyslu.

Záměrný demokratický deficit by bylo možné odstranit dvojím způsobem. Buď důsledně převést stávající podobu EU na mezivládní podobu, tedy zvolit konfederativní model, nebo vytvořit evropský superstát – federaci.

Jenomže právě po zkušenostech se zpackanou integrací v podobě stávající EU je situace krajně nepříznivá pro jakoukoli podobu federálního uspořádání. Málokterý politik by byl ochotný svěřit nevoleným úředníkům federální pravomoci. Převychovat úředníky je nemožné, setrvačnost úřadů to podle zkušeností vylučuje. Vize nějaké evropské federace se musí odsunout přinejmenším do dalšího století.

Protože federální uspořádání je založeno na férové konkurenci různých politických filosofií, může ve federálním modelu docela snadno nastat situace, že se do federální vlády nedostane například ani jeden Francouz. Nebo tam nebude žádný Němec. Nebo se stane, že po dobu několika desetiletí se do vlády nedostane zástupce nějakého malého státu – třeba Slovinska nebo i České republiky. Nemůže existovat nějaké pravidlo, které by státům přidělilo místo ve vládě podobně, jako je tomu nyní v Komisi, bylo by to popření férové soutěže a vlastně by to znamenalo konzervování stávajícího nefunkčního stavu. Patrně by se dala udělat prognóza, že příštích několik, pravděpodobně více než pět desetiletí nebude psychologicky situace zralá pro diskusi o nějaké formě federalizace v Evropě.

Protože stát je dnes mnohem komplikovanějším útvarem, než byl v roce 1860, lze předpokládat, že pokus o nenápadné nastolení či násilné prosazení federální spolupráce[1] by zcela jistě vyústil v explozi napětí a možná hrozivou občanskou válku, pravděpodobně hrozivější, než byla zmíněná občanská válka v USA.

Kromě toho na evropském kontinentě proběhlo v menším již několik mnohem zdařilejších experimentů o vytvoření jakýchsi integrovaných celků po první světové válce. Uměle zkonstruované Československo i Jugoslávie se rozpadly z vlastních vnitřních důvodů. Částečně je analogický i rozpad Sovětského svazu. Je více než jisté, že experiment, pokus o evropskou integraci, založený na mnohem pofidernějších základech, než bylo Československo či Jugoslávie, se nemůže stát východiskem pro trvalé stabilní uspořádání.

Proto je v podstatě jedinou možností nahradit stávající model EU nějakou jinou, novou podobou spolupráce evropských států, která by zachovala pozitiva, která si občané a jejich státy přejí.

Zkušenost s rozdělením Československé federace ukazuje, že je možné federální spolupráci přeměnit na mezivládní v průběhu šesti měsíců. Přitom federativní uspořádání je mnohem silnější a komplikovanější, než stávající Evropská unie. Přechod k alternativnímu modelu spolupráce by neměl být nijak složitý.

[1]                      Unionisté versus zastánci mezivládní spolupráce.