Britské hlasování o odchodové smlouvě
Brexit nám položil vážnou otázku: co je podstatou soudržnosti Evropské unie? Na jakých myšlenkách a na jakých principech je založena?
Do Lisabonské smlouvy byl sice zahrnut článek 50, podle kterého může kterýkoli stát svobodně odejít, ale nikdy nebyl myšlen vážně. Evropský revanšismus vůči Británii, snaha potrestat ji za odchod ukazuje, že evropská soudržnost je založena na donucovací moci, na vyhrožování, na vynucené solidaritě.
Chování Evropské unie lze charakterizovat takto: „Víme, co je pro vás, pro státy a občany dobré, a přikážeme vám to. A běda, když neposlechnete, nedáme vám, co jste si předplatili na dotacích, odebereme vám rozhodovací práva, potrestáme vás.“
Jenže s tím se Evropané nechtějí smířit. Připomeneme-li k tomu nedemokratickou podstatu Unie, můžeme s vysokou pravděpodobností předpovědět, že to nedopadne dobře. Největší tragédie v evropských dějinách vznikaly právě na základě touhy sjednotit Evropu za každou cenu.
Podle článku 50 je Unie povinna při jednání o odchodu brát ohled na budoucí uspořádání vztahů, jde především o obchodní vztahy. Ale o tom se doposud nejednalo, zůstává to stále součástí politické deklarace, která popisuje, co se ještě musí dojednat.
Kdyby Barnier napřed vyjednal obchodní vztahy, je téměř jisté, že by pak byla řešitelná i problematika irsko-irské hranice.
Odmítnutí smlouvy ukázalo, že celé jednání bylo Michelem Barnierem vedeno s jediným cílem: potrestat Británii. Přitom správným cílem mělo být: minimalizovat negativní dopad pro obě strany kanálu.
Pokud se někdo domníval, že vyhrocení vztahů s Británií odstraší další státy od případného odchodu, zmýlil se. Je tomu právě naopak: ukázala se temná tvář evropské integrace a těch, kdo ji prosazují, kteří jsou připraveni obětovat svobodu, demokracii, evropskou kulturu, nejlepší evropské tradice jen proto, aby prosadili svoji vidinu evropské říše. Tyto politiky je třeba vnímat jako extremisty.
15. ledna 2019
Jiří Payne