1. Teče nám do bot

Mnoho let, přinejmenším od jednání o Lisabonské smlouvě, probíhají diskuse o reformě institucí EU. Evropští politikové se před každými volbami předhánějí, jak naléhavě budou prosazovat reformy, které zlepší fungování, vylepší komunikaci, zvýší efektivitu, napomohou ekonomice či vyřeší vleklé problémy, ti odvážnější dokonce slibují reformy institucí. A všichni při tom mají jedno společné: nikdo z nich neví, jak by reforma měla vypadat. Nakonec se vždy zamýšlené reformy scvrknou na drobné úpravy kompetencí, popřípadě na další unifikaci a centralizaci. Teče nám do bot. Něco je špatně.

Jsou evropští politikové tak neschopní nebo tak hloupí, že neumějí navrhnout tolik potřebné změny?

Neplatí ani jedno, ani druhé. Ve skutečnosti to totiž nejde. Z mnoha důvodů. Pokusme se vysvětlit, proč tomu tak je.

Podle teorie ústavního práva popřípadě teorie federalismu je Evropská unie špatně založená od samého začátku. Ze slepé uličky se nelze dostat k demokratickému zřízení normálním vývojem, ze špatných axiomů nelze vybudovat dobrý systém. Při nejlepší vůli se nedá vymyslet jakákoli vývojová trajektorie přechodu od stávajícího systému k čemukoli fungujícímu. Proto roste všeobecná nedůvěra ke stávajícímu integračnímu projektu. Buď se povede udělat zásadní změnu (razantně vybočit z přirozeného dosavadního směřování) a postavit nové uspořádání evropské spolupráce na jiných základech, nebo dojde k bolestivému vyhnívání a nakonec stejně k rozpadu, který bude mnohem bolestivější. První varianta představuje alespoň trochu záchranu evropských hodnot, alespoň reálně pravděpodobnou trajektorii k fungující spolupráci. Druhá varianta znamená v podstatě rozklad evropské civilizace a destrukci tradiční evropské demokracie. Zároveň pravděpodobně převezmou vliv na světové dění rychle se vyvíjející státy, jako je Čína, Indie, Brazílie… Z Evropy si v lepším případě udělají muzeum, v horším ji ponechají svému osudu, tedy trvalému zaostávání kvůli přeregulovanému systému a nefunkčnímu systému politického vedení. Evropská unie je problém[1], zdroj problémů, nikoli řešení, jak mnozí politikové tvrdí.

Tato studie se pokouší načrtnout, jak a proč je nutné zcela změnit spolupráci států na evropském kontinentě a jak by případně mohlo nové uspořádání Evropy vypadat. Kdo by chtěl po těchto zkušenostech s nepovedenou integrací Jeana Monneta svěřovat v novém systému další pravomoci do Bruselu? Podstatná část členských států by se postavila proti návrhu centralizovat další pravomoci. Přitom je zřejmé, že by to lepšímu fungování Unie stejně nepomohlo.

Proto usilujeme o zachování pozitivních výhod spolupráce evropských států, ale hledáme pevnější základy, na kterých by se dala evropská spolupráce vystavět s mnohem lepším výhledem do budoucnosti. Hledáme jinou formu spolupráce. Hledáme alternativu.

Rozpracování alternativy má jeden praktický účel: pokud by došlo například pod tlakem rostoucího napětí ve společnosti členských států k rozkladu dosavadní evropské integrace, je důležité, aby existoval projekt, co udělat den poté. Odpovědní politikové takový plán musí mít.

Sledujeme tedy dva cíle: za prvé variantu pokojné dohody o novém pojetí spolupráce a za druhé variantu náhlého rozkladu stávajícího projektu.

Zcela jistě existují i jiné možnosti, jak uspořádat vztahy mezi státy na evropském kontinentě, považujeme však za nezbytné, aby existovala alespoň jedna reálná alternativa. Proto se pokoušíme v části II. popsat principy, na kterých má spočívat nové uspořádání, teprve potom odvozujeme konkrétnější podobu a ukazuje se, že v některých bodech jde spíš o algoritmus, jak se dostat k fungujícímu modelu.

 

[1] „Situace, kdy se legislativa platná na určitém území dlouhodobě odchyluje od vůle místních občanů, je situace nestabilní, která obsahuje latentní tlak na změnu uspořádání. Nikde není proto zaručeno, že evropské národy budou bezvýhradně přijímat legislativu EU napořád. Je spíše otázkou času, kdy se proti systému evropské nadvlády občané postaví a pokusí se znovunastolit nezávislé suverénní demokratické národní státy.“ Petr Mach, EU směřuje k rozpadu, 3. 5. 2004.