14. Euro

Měna je pilířem politické a ekonomické moci, je i symbolem moci. Vlády v minulosti měnový monopol opakovaně zneužívaly – tiskly peníze a dělaly inflaci na úkor obyvatel vždy, když nebyly schopny vybrat si dost peněz na své výdaje pomocí daní. Měna byla také nástrojem vlád, když hrozil finanční kolaps, a centrální banky s mocí tisknout neomezené množství peněz sloužily jako věřitel poslední instance (lender of last resort), když se jednotlivé soukromé banky v systému částečného krytí závazků hotovostní rezervou dostaly do platební neschopnosti.

Proti zneužívání vládního monopolu byly vytvořeny v mnoha zemích různé ústavní pojistky – povinnost udržovat cenovou stabilitu, institucionální nezávislost bankovní rady centrální banky na vládě apod.

Některé malé státy se této moci dobrovolně vzdaly a nechávají obyvatele používat cizí měnu – v Lichtenštejnsku švýcarský frank, v Černé Hoře euro apod. Tyto země ale zůstávají suverénní a můžou kdykoliv v případě potřeby vlastní měnu zavést.

Naproti tomu Evropská unie členským státům, které mají euro, zakazuje opět si vytvořit vlastní měnu. I Evropská unie měla původně ve svých zakládajících smlouvách záruky proti zneužívání centrální banky politickou mocí. Původní ustanovení, že žádný stát neručí za dluhy druhých států, bylo nahrazeno zřízením různých záchranných fondů eurozóny.

Předlužení Řecka sice dopadlo tvrdě na řecké občany, ale břemeno špatného hospodaření se rozložilo i na ostatní. Evropská centrální banka tiskla peníze, za ně kupovala bezcenné cenné papíry řecké vlády, a dělala tak inflaci, která dopadla na všechny členy eurozóny. Nad to byly vlády členských států donuceny přispívat do různých záchranných fondů peníze svých daňových poplatníků.

Vytvořil se mechanismus trvalého doplácení jedněch členských států na druhé. Slovensko, kde činí starobní důchody tři sta eur měsíčně, je nuceno přispívat na řecké důchody, které jsou dvojnásobné.

V EU vznikl systémový nesoulad mezi fiskální a měnovou politikou. Členské země jsou odpovědné za své vlastní státní rozpočty, ale měnová politika je řízená centrálně. Byly sice přijaty nové smlouvy, které zemím eurozóny nakazují hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, tyto smlouvy ale nejsou dodržovány a nemohou být prakticky vymáhány.

Společná měna znamená společný měnový kurz. Když Řecko hospodaří špatně, když se z něj stahují investoři, když klesá export – nebo když přijde jakákoliv přírodní katastrofa –, s kurzem eura to nic neudělá, ten dominantně vytváří síla německé ekonomiky. Když v důsledku potíží měna, kterou Řecko používá, neoslabí, nebude se Řecko schopno nikdy ze svých potíží vybabrat. Kdyby mělo vlastní měnu, ta by v důsledku hospodářských problémů oslabila, slabší měna by nalákala nové turisty, nové investory a povzbudila by export. Společná měna odsoudila státy na periferii k trvalému zaostávání a trvalé závislosti na finančních injekcích ze společných fondů.

Společná měna utužila centrální moc na úkor členských států. Vznikly nové centrální pravomoci a nové centrální fondy, a to na úkor členských států – na úkor těch chudých, které jsou skrze společný kurz měny odsouzeny k trvalému zaostávání, i na úkor těch bohatších, které jsou odsouzeny k trvalému dotování chudých států. Spokojení budou vysocí úředníci Evropské centrální banky i prezidenti nových záchranných fondů s vysokými platy a diplomatickou imunitou a politici, kteří mají opět o kus větší moc na svých honosných summitech rozhodovat o osudu milionů lidí.