16. Dotace
S pojmem solidarita úzce souvisí pojem dotace. Evropská unie založila svou existenci na přerozdělování formou dotací. To je princip známý z politiky, některé nezodpovědné vlády si před volbami kupují podporu voličů právě štědrým rozdělováním benefitů prostřednictvím nejrůznějších záminek. Evropská unie si kupuje podporu z velké části přidělováním dotací. Ovšem kdykoli se dávají nějaké benefity zadarmo, vzniká podezření a pokušení zneužít systém k obohacení jednotlivců, skupiny či konkrétní právnické osoby. V Evropské unii se vytvořil rozmařilý systém, ve kterém se musí stále zpřísňovat pravidla přidělování dotací, takže podmínky jsou pro nezasvěceného laika téměř nesplnitelné. Musela vzniknout celá armáda poradců a konzultantů, kteří nedělají nic jiného, než že zpracovávají žádosti o dotace a případně i lobbují, aby konkrétní žádost o dotace byla schválena. Bez nich je téměř nemožné správně podat žádost. V členských státech fungují ministerstva, jejichž hlavní náplní činnosti je starat se o to, aby byl dostatek podaných žádostí o dotace. Média potom hodnotí úspešnost ministra podle toho, jak důkladně dokázal dotace čerpat. Ovšem protože je riziko zneužití obrovské, dokonce by se dalo říci, že neexistuje ani jediná férová dotace, musí existovat další početná armáda úředníků, kteří jednotlivé dotace kontrolují. Začarovaný kruh stimulující poptávku po dotacích, podporující čerpání dotací a tím nepřímo i zneužívání dotací, vyvolává potřebu ještě přísněji dotace kontrolovat. Evropa se tak plní projekty, na nichž je okázalá tabulka hlásající, že projekt byl financován z evropských dotací, protože nakupování podpory je hlavním cílem celého dotačního systému. Smutné je, že významná část dotovaných projektů vůbec neodpovídá potřebám a prioritám místní komunity. Na skutečné místní priority dotační tituly nejsou, tak se alespoň využijí dotace, které jsou dostupné, aby se alespoň něco udělalo. Nezanedbatelným faktem také je, že drtivá většina poskytnutých dotací odporuje principu subsidiarity – projekty většinou nemají žádná celoevropský význam, takže podle Lisabonské smlouvy vůbec nemají patřit do kompetence EU.
Dotační systém kromě toho, že vytváří korupční prostředí, škodí také tím, že narušuje prostředí férové konkurence na trhu. Když všem odeberete drobný příspěvek a když potom dotací podpoříte jednu konkrétní nemocnici (třeba v Mladé Boleslavi), zároveň tím zhoršujete podmínky pro všechny ostatní nemocnice. Když podpoříte stavbu jednoho hotelu (třeba Čapího hnízda), zároveň tím poškodíte všechny ostatní hoteliéry v celé Evropě. Když zadotujete výstavbu jedné rozhledny (například v údolí), poškodíte tím rentabilitu všech ostatních komerčních rozhleden a turistických objektů po celé Evropě.
Neexistují spravedlivé dotace, neexistují férové dotace, neexistuje spravedlivý systém přidělování dotací. Každá dotace poškozuje prostředí férové konkurence a poškozuje slušné a férové občany či slušně podnikající firmy. Každá dotace odporuje dobrým mravům a cílem by mělo být minimalizovat rozsah dotací. Každá dotace vytváří prostor pro korupci a sama ve své podstatě je určitou formou ‚legální‘ korupce[1]. Dobré skutky se mají dělat za vlastní peníze, nesmí je dělat stát ani státu podobná instituce, jako je Evropská unie, z veřejných peněz.
Dotační politika vychází z předpokladu, že udělovatel dotací ví, co je dobré, a co je zlé. Jenomže povinností každého politika, i na té nejnižší úrovni, a imperativem každého podnikatele je stanovit si své vlastní priority. Platí, že čím na vyšší úrovni jsou dotace udělovány, tím jsou méně efektivní a méně kontrolovatelné a méně odpovídají místním prioritám. A tím předraženější jsou zakázky na dotace navázané.
[1] Za příklad může soužit odhalená korupce bývalé komisařky Edith Cressonové, která nakonec vedla v roce 1999 k demisi celé Komise, které předsedal Jacques Santer. Zásadně se od té doby v oblasti korupce mnoho nezměnilo, snad jenom to, že je rafinovanější a méně okatá.